“Rusalka” by Antonín Dvořák libretto (Czech)

Contents: Osoby; Act 1; Act 2; Act 3

Act 1

Lesní žínky:

Hou, hou, hou,
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
starou hlavou zelenou.
Hou, hou, hou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně houpá,
za chvíli se k tobě vloupá,
ve tvou skříňku stříbrnou!
Hou, hou, hou,
měsíc bloudí nad vodou!
Po jezeře tančí vánek,
probudil se hastmánek,
hastrmánek, tatrmánek,
hou, hou, hou,
Bublinky už ze dna jdou,
hou, hou, hou,
hatrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
s babkou hastrmanovou?
Hou, hou, hou...

Vodník:

I pěkně vítám z lesa k jezeru.
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dně samu nádheru
a zlatých rybek na pytle tam mám.
Rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám!

Lesní žínky:

Hastrmánku heja hej,
tedy si nás nachytej!
Kterou chytíš mužíčku,
dá ti pěknou hubičku,
ale žena, ha, ha, ha,
za uši ti vytahá!

Tedy si nás nachytej!

Vodník:

Uličnická havěť!
Kterak zbrkle pádí!
Horem, dolem, dolem, polem,
inu mládí!

Rusalka:

Hastmánku, tatíčku!

Vodník:

Kýho šlaka, dítě,
snad mi tady v měsíčku,
nesušíš mé sítě?

Rusalka:

Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
ať mi smutno není!

Vodník:

A vida, smutno!

Rusalka:

Všechno řeknu ti!

Vodník:

A dole taky?

Rusalka:

Smutno k zalknutí!
Vodník:

Dole, kde je samý rej?
Není možná, povídej!

Rusalka:

Chěla bych od vás,
hlubin těch se zbýti,
člověkem být

a v zlatém slunci žíti!
Chtěla bych od vás,
hlubin těch se zbýti.

Vodník:

Mohuliž věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?

Rusalka:

Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí, že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!

Vodník:

Dokud rodná kolébá tě vlna,
nechtěj duši, ne, ta je hříchu plna!

Rusalka:

A plna lásky!

Vodník:

Vodo pravěká,
snad nemiluješ, dítě, čověka?

Rusalka:

Sem často přichází
a v objetí mé stoupá;
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zřít.
Ó vím, že člověkem dřív musela bych býti,
jak já jej objímám a vinu já jej v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!

Vodník:

Dítě, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tě plakat!
Už ti není pomoci,
člověk-li tě v svou moc doved´ zlákat!

Rusalka:

Hatrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit,
pověz, pověz, tatíčku,
co mám smutná počít?

Vodník:

Ztracena dověků,
prodána člověku!
Marno je lákat tě dolů v rej.
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!...
Běda! Běda! Běda!

Rusalka:

Měsíčku na nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.
Měsíčku, postůj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý?
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si alespoň chviličku,
vzpomenul ve snění na mě.
Zasvěť mu do daleka,
řekni mu, kdo tu naň čeká!
O mně-li duše lidská sní,
ať se tou vzpomínkou vzbudí!
Měsíčku, nezasni!

Ta voda studí!
Ježibabo, Ježibabo!

Vodník:

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

Rusalka:

Ježibabo! Ježibabo!

Ježibaba:

Lkáním, štkáním, naříkáním,
kdo mne budí před svítáním?

Rusalka:

Ježibabo, léku dej mi,
vodní kouzlo se mne sejmi!

Ježiaba:

Slyším cosi, čichám cosi,
ozvi se a pověž, kdo jsi?

Rusalka:

Rusalka jsem, vodní víla,
dej mi léku, dej, tetko milá!

Ježibaba:

Jsi-li víla, zjev se hbitě,
ukaž se mi, krásné dítě!

Rusalka:
Vlnami jsem upoutána,
do leknínů zamotána.
Ježibaba:

Vytrhni se, cupy, hupy,
pospěš ke mně do chalupy!
Pusť ji vlnko, pusť ji ke mně,
ať se nožky dotknou země!
Nožičky, neste ji, nožičky, držte ji!
Vida, jak nožičky chodit už umějí!

Rusalka:

Ježibabo! Pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno ví,
proniklas přírody tajemství,
za nocí hlubokých o lidech sníš,
odvěkým živlům rozumíš.
Pozemské jedy, paprsky měsíce,
dovedeš svařit na léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit.
Člověka v příšeru, příšeru v člověka
dovede proměnit moudrost tvá odvěká.
Rusalky za nocí hrozbou svou strašíš,
pro lidské strasti divné léky snášíš,
pro nás i pro lidi
ve světě dalekém
sama jsi živlem,
sama jsi člověkem.
Se smrtí věčnost je věno tvé,

pomoz mi pomoz, zázračná ženo!
Pomoz mi!

Ježibaba:

To já znám, s takovou se chodí k nám!
Ale slyš, pilně slyš,
nežli léku okusíš:
perly máš, krásu máš,
pomohu-li, co mi dáš?

Rusalka:

Vše, co mám, si vem,
ale udělej mne člověkem!

Ježibaba:
A nic víc? Pranic víc?
Proto přišlas úpějíc?
Voda tě už omrzela,
lidského jsi lačna těla,
milování, laškování,
hubiček a cukrování.
To já znám, s takovou se chodí k nám!

Rusalka:

Tvoje moudrost všechno tuší,
dej mi lidské tělo, lidskou duši!

Ježibaba:

Dám ti, dám, věz to rarach sám!
Ale ty mi musíš dát
průsvitný svůj vodní šat.
A když lásky neokusíš na světě,
zavržena musíš žíti v hlubinách zas prokletě.
Ztratíš-li tu lásku,
po níž cit tvůj prahne,
kletba vodních mocí
zas tě v hloubku stáhne.
A než nabudeš jí, budeš trpět též:
pro všechen lidský sluch něma zůstaneš!
Chceš být něma, chceš,
pro toho, jejž miluješ?

Rusalka:

Jeho-li lásku poznat smím,
ráda, věř, pro něj oněmím.

Ježibaba:

Střez si ho a to věz:
prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,
miláčka svého také zahubíš,
stane se navždy obětí,
věčného tvého prokletí!

Rusalka:
Čistou duší, čistou lidskou duší,
moje láska všechna kouzla zruší!

Ježibaba:
Tedy pojď, honem pojď,
do chaty mne vyprovoď.
V krbu jedy navaříme,
Rusalku tím napojíme,
ale potom ani muk,
čury mury fuk!

Čury mury fuk,
bílá pára vstává z luk!
Kapka krve dračí,
deset kapek žluče,
teplé srdce ptačí,
pokud ještě tluče.
Skoč, můj mourku, skoč a skoč,
varem v kotli pozatoč!
Čury mury fuk,
nelekej se větších muk!
Toť tvé lidské věno,
a to musíš píti,
tím co uvařeno,
jazyk zdřevění ti.
Skoč můj mourku, hola hej,
v hrdlo jí tu šťávu vlej!
Čury mury fuk,
ale teď už ani muk!

Vodník:

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

Lovec:

Jel mladý lovec, jel a jel,
laň bílou v lese uviděl.
Hluboké oči ta měla,
zda-li ji stihne má střela?
Ó, mladý lovče, dále spěj,

tu bílou laňku nestřílej,
varuj se jejího těla!
Zda-li ji stihne má střela?

Princ:

Zde mihla se a zase zmizela!
Horem a dolem, lesem a polem,
podivná zvěř ta míhá se kolem
a tady stopa znikla docela!
A tajemným vlněním potají,
ty vody mne v lokty své lákají,
jak bych měl divoký lovu cit,
v objetí jejich zas ochladit.
Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,
zbraň z unavené ruky padá mi.
sotva lov začal, unavil mne vráz,
divné to kouzlo, zajalo mne zas!

Lovec:

Laň nebyla to, lovče, stůj!
Bůh tvoji duši opatruj!
Srdce tvé smutno je zcela,
koho to stihla tvá střela?

Princ:

Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se.
Podivné čáry bloudí po lese,
divnější čáry v duši mám.
Domů vraťte se, chci býti sám!

Vidino divná, přesladká,
jsi-li ty člověk, nebo pohádka?
Přišla jsi chránit vzácné zvěři,
kterou jsem zahléd´ v lesa šeři?
Přišla-lis prosit za ni,
sestřičko bílých laní?
A nebo sama, jak vstříc mi jdeš,
kořistí lovcovou býti chceš?
Svírá ti ústa tajemství,
či navždy jazyk tvůj ztich´?
Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,
vylíbám odpověď s nich!
Odpověď záhadám,
jež mne sem lákaly,
jež mne sem volaly,
přes trní, přes skály,
abych tu konečně v blažený dnešní den,
dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen.

Co v srdci tvém je ukryto,
máš-li mne ráda, zjev mi to!

Sbor rusalek:

Sestry, jedna schází z nás!
Sestřičko, kam odešlas?

Vodník:

Přes hory, přes hory,
doly a lesy!

Sbor rusalek:

Sestřičko, kde jsi?

Princ:

Vím, že jsi kouzlo, které mine,
a rozplyne se v mlžný rej,
leč dokud čas náš neuplyne,
ó, pohádko má, neprchej!
Můj skončen lov, nač myslit naň?
Tys nejvzácnější moje laň,
tys hvězdička zlatá v noc temnou,
pohádko má, pojď se mnou!

libretto by Jaroslav Kvapil

Contents: Osoby; Act 1; Act 2; Act 3